Pagina Casa » Testi web » Jan Hanč

Jan Hanč

Scelta di testi contenuti in:

Avvenimenti

Traduzione di Davide Sormani

Události (1948)

Cammino la sera

Cammino la sera cammino per la città estranea
i palmi ben distesi
respiro l’alito delle acacie
mi inchino a portali di case estranee
il crepuscolo cammina con me per la città estranea
stende sul cielo una tonalità verde
gli occhi si fanno scuri il cuore si ferma
dietro il bancone di un buffet
cammino la sera cammino per la città estranea
mi seggo nell’ufficio di cambio dei sentimenti
per bere la vita che scorre
sentir suonare l’orchestrina il Credo di Weber
il crepuscolo cammina con me per la città estranea
si sistema cappello e cravatta un gobbo
davanti allo specchio dorato del buffet
e un soldato abbraccia una ragazza larga già
iiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiii iiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiii[alla cintura
cammino la sera cammino per la città estranea
fiori di seta nei viali
sogni che non finiscono mai
moltiplicano l'estraneità delle porte chiuse

Jdu večer

Jdu večer jdu cizím městem
dlaně mám široce rozevřené
dýchám dech akátů
klaním se portálům cizích domů
soumrak jde se mnou cizím městem
nanáší na sebe zelený tón
oči tmavějí srdce se zastaví
za pultem v automatu
jdu večer jdu cizím městem
usedám v směnárně citů
abych pil proudící život
slyšel hrát šraml Weberovo Vyznání
soumrak jde se mnou cizím městem
klobouk a kravatu rovná si hrbáček
před zlatým zrcadlem automatu
a voják objímá šíroké děvče už v pase
jdu večer jdu cizím městem
hedvábné květy na bulvárech
sny nikdy nekončící
násobí cizotu zavřených dveří

No

Oggi no e domani ancora no
non era non è mio
il riconciliarsi il cicatrizzare il tirare il fiato
non era non sarà no
oggi no e domani ancora no

Ne

Dnes ne a zítra opět ne
nebylo není mé
usmíření zacelení vydechnutí
nebylo nebude ne
dnes ne a zítra opět ne

Festa

Ieri ceppi di legno
oggi guardiamo l’altare
ieri al vespro
qui non c’era anima viva
ora è tornato in vita il velluto liso

Hai gambe abbronzate
i tuoi gesti preziosi
la vita il riso ondeggiante

Guardiamo il parroco
grasso nel berretto ridicolo
il simbolo di gesso della vergine
e penso a Te
Glorifichiamo il Corpo di Dio

Svátek

Včera dřevěné klady
dnes hledíme na oltáře
o včerejším klekání
nebylo zde živé duše
teď ožil sešlý samet

Máš opalené nohy
svoje vzácná gesta
život vlnících smích

Hledíme na faráře
tlustého v směšné čapce
na sádrový symbol panny
a myslím na Tebe
Slavíme Boží Tělo

Perché si legano i fiori

La perversione è un privilegio più faticoso del diritto regio. Non parlo dei meriti. Non troverai due gesti uguali e dipende da Te se vuoi affliggerti per questo. Cioè  non dipende affatto da Te, guarda negli appartamenti in cui la sera tardi al ritorno da feste in giardino la gente sventola come flosce vele bagnate su un carro che corre follemente! Ascolto già da trent’anni la campana a morto, l’intrigante. La colpa non è in noi, ma in quelli che per immodestia non si identificano nella poesia. La poesia non è letteratura, quell’hashish per vecchie sdentate. Noi siamo Voi, Voi innanzitutto e molto più di noi. Non dubito del fatto che ci capiremo; nonostante la vita abbia molti sensi. Qualcosa si svolge in noi se scorgiamo un ragno, anche se non ci fermiamo a pensarci su. Non è perciò indegno dell’ingegnere meccanico provare sulla soglia di un autunno lamentoso paura per il giallo portone chiuso della Scuola Ausiliaria. Cent’altri, come quando gridi alla Città di Roccia, sono angosciati invece dalla bruttezza inquisitoria dei consumi, o da una stanza vuota con finestre aperte, da un giardino, da una lunga pioggia, dai tuoni. Da una notte malinconica, perché non hanno chi abbracciare, né hanno cosa aspettare, tranne un mattino che però per ora è incerto. La vita rimbomba regolare in ignoti passi pesanti e un’amante insensibile, per la quale perdono il sonno, sospirerà alla fine il suo servile Sì tra le loro braccia.

Proč se váže kvítí

Úchylnost jest obtížnější výsadou než královské právo. Nemluvím o zásluchách. Dvě gesta nena-lezneš stejná a na Tobě záleží, chceš-li nad tím truchlit. Totiž na Tobě vůbec nezáleží, pohleď do příbytků, v nichž ze zahradních slavností pozdě večer vracející se lidé vlají jako spliklé mokré plachty na šileně ujíždějícím voze! Naslouchám už třicet let umíračku, intrikánovi. Vina není v nás, nýbrž v těch, kteří se z neskromnosti neztotožňují s poesií. Poesie není literatura, onen hašiš pro bez-zubé baby. My jsme Vy, Vy především a mnohem více nežli my. Nepochybuji o tom, že se domluvíme; přesto, že je život mnohamyslný. Něco se v nás odehrává, spatříme-li pavouka, i když to blíže nikdy nezkoumáme. Není proto pod důstojnost strojního inženýra, pocití-li na prahu lkajícího podzimu bázeň ze zavřených žlutých vrat Pomocné školy. Sta jiných, jako když křikneš do Skalního města, tísní zas inkvizitorská nevzhlednost konzumů, nebo prázdná místnost s otevřenými okny, zahrada, dlouhý déšť, hřmění. Těžkomyslná noc, protože nemají koho obejmout, aniž mají co očekávat, kromě rána, které je ale zatím nejisté. V nezná-mých těžkých krocích odměřeně duní život a necitelná milenka, pro kterou nemohou usnout, vy-dechne nakonec svoje oddané Ano v jejích objetí.

Ritorno

Il silenzio della notte
mentre Ti accompagnavo
lungo il fiume gelato
e la chiusa scrosciante
tornando dallo spettacolo
in onore di Markétka
mentre il Tuo volto
pallido della brina di gennaio
guardava all’altra riva
mentre la Tua anima
senza notare i miei passi
sognava
di essere rapita
dal gesto deciso di regnanti
di tetre case dormienti

Návrat

Ticho noci
kdy jsem Tě doprovázel
kolem zmrzlé řeky
a hučícího jezu
z představení
na počest Markétčinu
kdy Tvoje tvář
bledá lednovým jiním
hleděla k protějšímu břehu
zatím co Tvá duše
nevnímajíc mých kroků
snila
že bude uloupena
rozhodným gestem vládců
z chmurně spících domů

*

Talvolta ho la sensazione
d’essere un pozzo di saggezza
e constato sempre di nuovo
non ce n’è neanche un boccale da mezzo
di colore torbido e sapore ripugnante

*

Mívám dojem
že jsem studnou moudrosti
a vždy znovu zjišťuji
že je jí necelý půllitr
kalné barvy a odporné chuti

*

Strisci
tuttavia amo
le Tue ali paralitiche

*

Plazíš se
přesto miluji
Tvá zchromlá křídla

Pioggia

Piove
tutto è tristemente lucido
tutto profuma di pioggia primaverile
la solitudine di uno scroscio monotono
mi ricorda i momenti delle tue partenze
quando sei già via
e pure sei ancora da me
taci e sorridi impercettibilmente
taci
dove tutti parlerebbero a vuoto
discorri alzando il bel sopracciglio
rannicchiandoti nella fonda poltrona
con cenni di parole
gesti incerti
la calma del tuo impeto
e il silenzio
come i più grandi attori
piove
tutto è gioiosamente lucido
tutto profuma finora della tua presenza
la solitudine di uno scroscio monotono
mi ricorda il tuo sorriso e le tue lacrime

Déšť

Prší
všechno se smutně leskne
všechno voní jarním deštěm
osamělost jednotvárného šelestu
připomíná mi chvíle tvých odchodů
když jsi již pryč
a přece jsi dosud u mne
mlčíš a neznatelně se usmíváš
mlčíš
kde každý by prázdně mluvil
hovoříš zdvižením krásného obočí
schoulením v hlubokém křesle
náznaky slov
váhavými gesty
klidem své živelnosti
a tichem
jako největší herci
prší
všechno se šťastně leskne
všechno voní dosud tvou přítomností
osamělost jednotvárného šelestu
připomíná mi tvůj úsměv i slzy